Národní naivita

Stále častěji slýchám názory, jak je pro nás nevýhodné členství v Evropské unii a že by bylo lepší z EU vystoupit. Tyto názory jsou však podle mne velmi krátkozraké.

Nechci nevidět řadu problémů, které EU provázejí v posledních letech. Dokonce se ztotožňuji s varovnými hlasy o tom, že se EU ubírá poněkud špatným směrem. Jenže představa o malé, demokratické, ne příliš ekonomicky silné, ale izolované zemi uprostřed Evropy je tak nerealistickou, že nechápu, jak je možné nositele této myšlenky nazývat eurorealisty.

Evropa jako mnohonárodnostní kontinent byla vždy místem konfliktů nejrůznějších zájmů, které se často řešily zbraněmi. Vytvářely se zde různé pakty proti jiným paktům, ale ani ty nezajistily mírovou stabilitu; v některých dobách byly snad pro Evropu výhodné, mnohdy však umožňovaly vznik těch nejstrašnějších válek.

Evropské společenství, z něhož vzešla EU, je něco jiného. Snaha soustředit zde téměř všechny země nejprve západní a pak celé Evropy způsobila, že tyto země své konflikty řeší u stolu a hledají společné jmenovatele, které jsou schopny navzájem akceptovat. Že některé kompromisy nejsou snadné a někdy mohou přinášet poněkud stupidní řešení je faktem, ale zároveň i daní za stabilitu.

V době krize nastávají příhodné podmínky pro vývoj nebezpečných vztahů na mezinárodní úrovni. Je zde šance pro různé charismatické psychopaty, kteří umějí zaujmout a říkat to, co lid rád slyší. Je v takové situaci snadné hledat viníka společenských problémů v menšinách uvnitř státu, nebo v jiných zemích (dnes je takovým kandidátem například Řecko, ale našli by se i jiní). A právě taková napjatá doba, obtížná pro každého člena unie, je zásadní zkouškou smysluplnosti Evropské unie. Jestli je tato organizace natolik silná a solidární, že dokáže zabránit nebezpečným jevům, nebo je alespoň izolovat a neumožnit jejich šíření.

Evropa až na několik málo lokálních (byť těžkých) konfliktů prožívá nejdelší období míru ve své historii. Pro jeho délku jsme již tuto skutečnost začali považovat za samozřejmost, což je však velkou chybou. Zabránit konfliktu totiž mnohdy vyžaduje více úsilí a prozíravosti, než jej vyvolat. V období růstu nebo boření starých zdí a pohraničních zátaras jistě panovala v Evropě všeobecně přátelská nálada. V dnešním období krize, která sice postihuje většinu občanů Evropy mnohem méně závažně než hospodářská krize v třicátých letech minulého století, je zachování stability v Evropě velkou výzvou pro politiku, bohužel často příliš zahleděnou do sebe a prosazující zájmy různých skrytých skupin.

Závěrem se vrátím k představě suverénní České republiky. Tato země pro svou velikost nikdy příliš velkou suverenitou neoplývala, její existence a rozvoj byl a je do značné míry závislý na vztazích s okolními zeměmi. Ani v období první republiky jsme na tom nebyli o mnoho lépe. Nejprve jsme si svou suverenitu museli vybojovat (když nám byla upírána Maďary, Němci a částečně též Poláky), abychom o ni ve třicátých letech vlivem hrozby Německa i místních Němců postupně přicházeli. Jak se ukázalo, nijak nepomohlo pochybné spojenectví v rámci Malé dohody (Československo, Rumunsko a Jugoslávie), ani spojenecká smlouva s Francií (a odvozeně i s Velkou Británií). Dá se říci, že ve třicátých letech byla naše suverenita pouze zbožnou naivní představou, na hony vzdálenou realitě.

Od okupace až do roku 1989 nelze již o žádné suverenitě hovořit. Nejprve jsme patřili k hitlerovskému Německu, abychom ještě během války byli "přiděleni" pod nadvládu Sovětského svazu jako budoucí válečná kořist.

Je proto lépe vnímat realitu i v historických souvislostech a dokázat něco ze své svobody ukrojit jako daň za mimořádnou stabilitu, ve které se dosud ještě Evropa a tedy i my nacházíme. Je lépe zaujímat vůči Evropě konstruktivní postoj a namísto hlasité kritiky (byť mnohdy oprávněné), nejistého přešlapování na místě a uvažování v rozsahu vlastního dvorku aktivně hledat řešení a pracovat pro společné dobro. Z dlouhodobého hlediska se nám to může vyplatit.

Originál článku na http://deomnibus.blogspot.com/2012/02/narodni-naivita.html