Duch nad propastí

Smršť článků na téma církevních restitucí, která zaplavila blog na idnes, lze ve velké většině charakterizovat slovy: Piš zostra to, co lidé chtějí slyšet, a bude ti karmováno. Že překrucuješ pravdu? Že si upravuješ historii k obrazu svému? Koho to zajímá? Účel světí prostředky.

Stát již dvě desetiletí řeší způsob vyrovnání s církvemi a náboženskými organizacemi. Abychom si mohli popsat, o co zde vlastně jde, je třeba malý historický exkurz.

Církve na našem území působí již více než tisíc let. V době christianizace v 8. a 9. století zde hrály prim pohanské kulty, mezi židy rozptýlenými v diaspoře se udržovala židovská víra. Ateismus, nevíra v nadpřirozeno, nebo chcete-li v transcendenci, neexistovala, tento fenomén přineslo prakticky až osvícenství.

Křesťanská víra, která vzešla z židovské víry a z učení Ježíše Krista a jeho následovníků, se velmi rychle rozšířila po území imperia romana. Zprvu byl křesťanský kult pronásledován, ale císař Konstantin svým křtem udělal z křesťanství státní náboženství.

Na české území pronikalo křesťanství zprvu od franckých kněží, později, za knížete Rastislava, přišli na jeho pozvání hlásat víru v trojjediného Boha bratři Cyril (civilním jménem Konstantin) a Metoděj (civilní jméno není známo) ve staroslověnštině. Křesťanství bylo v té době velmi revoluční a pokrokové, neboť šířením písma (ať již cyrilice nebo latinského) a vzdělanosti pozvedávalo zdejší primitivní kulturu. Také zakazovalo lidské oběti, namísto úlitby bohům zavádělo morálku dle desatera a učilo lidi smýšlet altruisticky.

Již koncem desátého století vzniká na Břevnově klášter řádu svatého Benedikta. V následujících letech je na našem území založeno velké množství mužských i ženských klášterů. Zde žijí řeholníci v chudobě a modlitbách. Zatímco některé řády jsou více zaměřeny na pěstování vzdělanosti s proslulými klášterními knihovnami obsahujícími knihy zdaleka ne jen křesťanské, jež se zde i opisují, jiné řády koncentrují pozornost na pomoc chudým a nemocným (z nichž mužský řád křížovníků s červenou hvězdou založila svatá Anežka Česká, sama klariska).

Jak bylo ve středověku zvykem, platilo v Evropě již tehdy pravidlo cuius regio eius religio, tedy čí vláda, toho víra, takže poté, co panovník přijal křesťanskou víru, učinili tak i jeho poddaní, alespoň formálně. Církev se pod českými panovníky na našem území etablovala vcelku rychle, nicméně pohanství nebo jeho stopy mezi prostým lidem přežívaly ještě po staletí. Jednou a touž církví však byla de facto celá země (bez ohledu na sociální postavení), kromě příslušníků židovského vyznání.

Institucionální podobu církve představovala biskupství, dnes zvané diecéze. Pod ně patřily kapituly, vikariáty a konečně farnosti, rovněž ale i kláštery. Zatímco role biskupa byla v dnešní terminologii politickou a manažerskou a tvořila tak do jisté míry analogii světské moci se vším, co k tomu patřilo, v klášterech byla pěstována asketická zbožnost a zdejší klidný a mírumilovný svět rozjímání se radikálně odlišoval od přepychu tehdejších vysokých církevních hodnostářů (i když samozřejmě existovala řada výjimek, vzpomeňme svatého Vojtěcha).

Řeholní život vznikal často právě jako reakce na přílišnou světskost a přepych "vyššího církevního menežmentu" a kláštery vyvíjely často marnou snahu o autonomii, tedy o nezávislost na biskupech a přímému podléhání papeži.

Další reakcí na středověké nemravné praktiky v některých církevních kruzích se stala reformace, v našich zemích spojená zejména se jménem Jana Husa. Ten, podobně jako jiní reformátoři, spojil kritiku špatných církevních praktik s podstatnou reformou samotného církevního učení, díky čemuž byl, a to oprávněně, prohlášen za heretika. Inkvizice jako dohled nad správností církevního učení se v některých případech uchylovala k velmi krutým trestům, obvykle upalování, což se stalo i Husovým osudem. Tato krutost jakoby se odrazila v tom, co přišlo poté. Radikální husité, následující svého "zakladatele" již snad jen jménem, plenili zemi pod heslem kdo není s námi, je proti nám. Tak lehlo popelem nejen mnoho klášterů (jejichž obyvatelé byli povražděni, řeholnice ještě často i znásilněny), ale i vesnic, hradů a tvrzí.

Po Husovi se zde rozvinulo hned několik křesťanských církví, kromě kališníků například čeští bratři nebo luterání. V době pobělohorské však došlo k násilné rekatolizaci, což ve spojení s bolestnými třiceti lety války znamenalo pro zemi pohromu, bídu a výrazný úbytek obyvatel.

Nyní k církevnímu majetku. Ten představoval jednak samotné stavby (kláštery, kostely, špitály, fary apod.) s jejich inventářem, jednak zdroje na jejich provoz. Proto například kláštery měly hojně lesů, polností i hospodářských zvířat, jež obhospodařovali buď zčásti i členové řádu, vždy však zejména poddaní spadající komendátně ke klášteru. Kláštery vařily též pivo, nebo provozovaly jinou drobnou výrobu.

Také každá farnost, která mohla podléhat ve věcech patronátního práva panovníkovi nebo klášteru, měla vlastní majetek určený na krytí jejího provozu. V menších církvích byla organizační struktura značně jednodušší, ale v principu podobná.

Majetek jednotlivých církevních obcí tedy pocházel v první řadě od patrona (který též platil mzdu duchovnímu správci), dále z výnosů z polí, lesů a později též z peněžních vkladů či jiných zdrojů. Nejmenší část pocházela od samotných věřících. Těm angažovaným naopak byly vypláceny jisté částky za pravidlené aktivity ve farnosti, například varhaníkovi, kostelníkovi, ministrantům a jiným pomocníkům.

Majetek církevních obcí naopak téměř nikdy nepocházel z tzv. čarodějnických procesů, jak se často traduje. Ty významné na našem území probíhaly zejména v 17. století na Šumpersku pod hlavičkou nedostudovaného právníka Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Jeho těžko pochopitelný projev zvůle snad vysvětluje fakt, že to byl právě on, kdo měl největší prospěch ze zabaveného majetku takzvaných kacířů.

Přestože se mnohdy církevní majetek různě zabavoval či umenšoval (Josef II. například zrušil řadu klášterů i farností), model financování církví stále zůstával podobný. Za první republiky došlo k dalšímu znárodňování majetku šlechty a církví, nicméně i tak zůstával majetek v užívání církve, aby byla zachována kontinuita hospodaření. To se změnilo až nástupem komunismu v padesátých letech. Stát sám převzal financování církví na svá bedra. Kromě uzavření a zestátnění klášterů i mnohých kostelů došlo uvěznění a internaci tisíců kněží a řeholníků, někteří duchovní byli i popraveni. Bylo nenávratně zničeno, případně rozkradeno tolik církevních objektů i předmětů, jak tomu nebylo od dob třicetileté války.

Zatímco některé stavby, zejména velká část kostelů v lepším či horším stavu socialismus přežila, hůře dopadly kláštery, které byly neuvěřitelným způsobem zdevastovány. Nebylo vzácností, když se zde chovala prasata či jiný dobytek (což mimochodem potkalo i slavnou rotundu svaté Kateřiny ve Znojmě), působila zde armáda, v lepším případě zde bylo skladiště.

Současná snaha o vyrovnání s církvemi neřeší ani tak tyto nedozírné škody, jež byly napáchány, jako spíše mění model financování ze státního na financování pouze z vlastních zdrojů s tím, že opravy významných památek může spolufinancovat stát nebo EU. Zároveň by vyrovnání odblokovalo majetek, který brání rozvoji měst a obcí. A konečně by se dosáhlo toho, co již řadu let žádá česká veřejnost, totiž odluky církví od státu.

Na druhou stranu značná nevole veřejnosti zaměřená proti vyrovnání, které by (mimo navrácení některých lesů a polností) ročně představovalo platbu asi ve výši jedné promile státního rozpočtu po dobu třiceti let, nastoluje otázku, může-li existovat jiné řešení. Tím nejhorším možným je zakonzervovat současný stav. Naopak provést odluku církví bez jakéhokoli majetkového vyrovnání staví tyto církve do role insolventních správců majetku, kdy jediným schůdným řešením je tohoto majetku nebo alespoň jeho nemalé části se zbavit. Tedy zbavit se některých kostelů, domovů důchodců, hospiců, azylových domů apod. Kostelů samozřejmě i s inventářem (sochy, obrazy, varhany...), který by šel zřejmě do soukromých sbírek, při nedostatku poptávky v tuzemsku snad i do zahraničních. Samotné kostely je jistě možné užívat například jako koncertní síně či muzea, ale nelze předpokládat, že by se našlo dostatek solventních zájemců z oblasti kultury. Naopak pro věřící i mnohé jiné kulturně založené občany je nepřípustné, aby chrámy sloužící po staletí k pozvednutí lidského ducha k Bohu, skončily v lepším případě jako diskotéky.

Přesto lze o posledně uvažované možnosti uvažovat jako o možném východisku z patové situace, pokud se církve vzájemně takto dohodnou (kdyby odstoupila pouze katolická církev, ostatní církve by kvůli ní výrazně tratily). Církve by nezanikly a působily by v nějaké podobě i nadále, pouze kulturní dědictví naší země by se i díky naší generaci poněkud umenšilo. Možná se můžeme oprávněně ptát, zda by vlastně takto více nevystihovalo bídu ducha naší společnosti, opájené populárními frázemi, o jejichž původu v socialistických učebnicích dějepisu a občanské nauky se taktně mlčí, nebo spíše již ani neví, neb jsme je dávno přijali za své.

Poznámka: Nejsem historik ani odborník na církevní právo, proto prosím čtenáře za prominutí případných nepřesností. Pana Martina Kavku prosím o opravy omylů, pokud jsem se jich dopustil. Děkuji.